Gimlyho volný pád

Vohnoutland naživo

5 leden, 2007 at 18:48 | In Postřehy | 2 Comments

Dlouho jsem se blogu nevěnoval. Ne snad, že by nebylo o čem psát – věci, které člověka štvou nebo potěší se vyskytují každý den. Ale byly to vždycky jen útržky, nad kterými jsem většinou mávnul rukou a řekl si, že to ani nemá cenu sepisovat. Dnešní ranní pohled z okna změnil můj názor. Sepsal jsem pár věcí, které mě štvou. Hlavními aktéry jsou vohnouti. Záměrně nepíšu o „lidech“, protože jenom vohnouti můžou rezignovat na základní lidskou slušnost a ohleduplnost.

Vohnouti & petardy
K silvestrovským oslavám neodmyslitelně patří různé výbušniny a rakety extra krátkého doletu (© Pavel). Nic proti takové oslavě příchodu nového roku nemám a rád se podívám na pěkný ohňostroj. Co mě ale šíleně irituje, je chování vohnoutů, kteří nakoupí baterie střeliva a celí nedočkaví ho začnou testovat v době ještě před Štědrým dnem. A tak je zcela běžné, že člověk baští vánočního kapra (v mém případě to byla letos mořská štika) za doprovodu výbuchů zábavné pyrotechniky. Vohnoutům je to jedno. Oni si dopřejí to vzrušení, že si můžou škrtnou, odhodit a udělá to bum. Čím větší rána, tím více se vohnouti baví a zřejmě jim to dodává pocit dominance, že ovládli takovou řachu a neutrhlo jim to ruku. Že to někomu může vadit, to nikoho nezajímá.

Peklo ovšem nastává na Silvestra. Nedočkavost vohnoutů kulminuje a někteří to nevydrží a už odpoledne vypouštějí tréninkové salvy. Člověk má pak pocit, že půlnoc nastala už odpoledne a trvá několik hodin. Letos jsem přišel s myšlenkou, že globalizace zasáhla už i tady a slaví se půlnoci, které nastanou v jiných časových pásmech.

„Teď mají půlnoc na Novém Zélandě . Hurá, šťastný nový rok, bum, bum. A teď v Nové Kaledonii…“

Kolem 22.hodiny přikročí již značně podnapilí vohnouti k závěrečné fázi a začnou odpalovat vše, co má knot, s kadencí, jakou jim jejich značně omezená motorika dovolí. Tato vřava letos plynule minula půlnoc a kolem jedné hodiny ráno nadobro utichla. Ne však nadlouho.

Potom, co se vohnouti vyspí ze své intoxikace, zjistí, že ještě nějaká munice zbyla. Buď si jí v noci nevšimli nebo už nebyli schopní jí odpálit. Jenže co teď s ní? Ano správně, taky se proletí. A tak s křížkem po funuse, nebo spíš 1.1. odpoledne, můžete pozorovat vohnouty, jak si opět spokojeně hrají.

Vohnouti v naší ulici si odpalování ještě zpestřují o vyloženě adrenalinový zážitek. Návod na výrobku (pokud tam vůbec nějaký je) berou smrtelně vážně a dodržují nařízení o tom, že při zážehu rakety by kolem ní měl být dostatečně velký odpalovací prostor. A tak vezmou odpalovací rampu (prázdná láhev od šampaňského, která vzala za své při oslavě půlnoci v Japonsku) a hurá s ní na hřiště. Na tom by nebylo až tak nic divného, ale ono to hřiště je střecha garáží, ve kterých parkuje cca 150 aut. Už jenom čekám, kdy někoho napadne zřídit odpaliště na nedaleké benzínové pumpě.

Vohnouti & parkování
Z okna mého pokoje je vidět část parkoviště, které je vyhrazeno pro invalidy. Normálně by člověk čekal, že tam budou stát jen auta opravdu postižených lidí. Ne však u nás v Kocourkově. Ještě se mi nikdy nestalo, že bych na tom parkovišti zahlédl, jak se nějaký vozíčkář souká z nebo do auta. Není to snad tím, že v okolí žádní takoví lidé nežijí. Je to tím, že na těchto místech neustále parkují auta zdravých lidí. I když si tak říkám, že asi nemocní budou – na hlavu. Zaparkovat na vyhrazeném stání považuji za jednu s největších prasáren. Jak je ale vidět, tak s tím někdo problém nemá. Vždyť přece ušetří těch pár kroků, které by musel udělat navíc, kdyby stál jinde, a nestihnul by třeba důležitou epizodu telenovely nebo estrády na Nově.

Častými návštěvníky těchto míst je bílá Felicie combi, nějaká modrá asijská plechovka neurčité značky a stáří, modrý Citroen Xantia, firemní Fabia combi s obrovským nápisem OZONE na boku auta (což je určitě skvělá reklama pro tu firmu) a jako poslední parkuje svůj ofrout pan zmrd s paní zmrdovou.

Tato auta se tam cyklicky střídají a městské nebo státní policii, která jezdí vesele kolem, to vůbec nevadí. A to už tady ani nezmiňuji, že když se ochladí pod 15 stupňů a chodit venku na obchůzky je velká pruda, tak strážníci nasednou do auta a rychlostí 20 km/h korzují po hlavních cestách. Hned se člověk cítí bezpečněji.

Vohnouti & vánoční stromeček
Každý vohnout si chce udělat „hezké“ Vánoce, a tak před Vánoci bere útokem všechny obchody, nakupuje zásoby, jakoby se chystala 3. světová válka a řádně provětrá svou peněženku popř. se zadluží lichvářům od Providentu, Home Creditu atd.

A co by to byly Vánoce bez vánočního stromečku. A tak si vohnout cestou z hyper-super-mega-giga marketu vybere na parkovišti v ohrádce stromek, který splňuje jeho představy, doma jej nazdobí a u nekonečně reprízovaného Mrazíka stráví svátky.

Jenže stromeček po jisté době začne vykazovat jisté závady. Už nevypadá tak hezky a jehličí se z větví přesouvá ve stále vetší míře na podlahu. Co s tím? Odstrojíme stromeček.

Baňky pěkně schováme do krabice, sníme poslední čokoládu, která se úspěšně schovávala ve zbylém jehličí a krabice uklidíme do skříně nebo do sklepa. Jenže nám tu pořád něco přebývá. Ano je to torzo vánočního stromečku. Takže se ho zbavíme vyhozením z okna pěkně na trávník a rychle zavřeme okno, aby nás někdo neviděl. Však on to někdo uklidí stejně jako vloni, předloni atd…

Rovný & rovnější
Možná bych si na to všechno, co se mi nelíbí, měl jít stěžovat k panu zastupiteli za Ostravu-Jih, který bydlí hned ve vedlejším vchodě. Je to jistě velmi vážený muž a koupil si nové auto. Já mu to přeju, jezdíval v ojetých, tak teď si konečně může užívat nového. Představte si, jaké má pan zastupitel štěstí. Když šel své nové auto přihlásit, vytáhnul si lísteček s pořadím, na které vyšla značka 4T4 4555. To má ale někdo štěstí. (Kdo to nepoznal, tak tento odstavec je psán s velkou ironií )

Crusherovy narozeniny

19 prosinec, 2006 at 21:21 | In Osobní | 3 Comments

Jelikož se blížily Crusherovy narozeniny, rozhodl se Alasák uspořádat pro Crushera oslavu. Původně se tahle událost měla uskutečnit v čajce, ale nakonec po několika změnách Kamča rozhodla, že se bude konat u Crushera doma.

Začátek oslavy byl naplánovaný na 13. hodinu a já jsem se s Pavlem domluvil, že vyrazíme tramvají, která vyjížděla nějakých 20 minut po třinácté. Napráskám to na nás. Shodli jsem se s Pavlem na tom, že trocha Crusherova chování Crushera nezabije.

V centru jsme měli ještě sraz s Percontym, kterému jsme nesli nějaké věci. Když jsme se s Pavlem blížili k McDonaldu, procházeli jsme kolem chlapíka, který si v té zimě snažil přivydělat hraním na trumpetu a heligonku. Pavel si začal dělat legraci, že to Crusher přehání, že si pozval na oslavu i muziku. A v tu chvíli se v našich hlavách zrodila skvělá myšlenka. Po chvilce nejistoty a hecování, jestli to máme realizovat, jsme se rozhodli jednat.

Vrátili jsme se zpět k trumpetistovi a poprosili ho, jestli by nešel s námi a nezahrál Crusherovi pod oknem. Jak se ukázalo, pán byl velmi ochotný, sbalil nástroje a následoval nás ke Crusherovu domu. Když jsem stáli pod okny Crusherova bytu, Pavel vytáhnul mobil a zavolal Crusherovi, aby otevřel okno a vykouknul na ulici. Crusher však koukal ven jiným oknem, ale i tahle malá drobnost se vyřešila a když Crusher spolu s ostatními pozvanými vykoukli z okna, zakřičeli jsme s Pavlem a Percontym „Všechno nejlepší“ a trumpetista začal hrát. Řeknu Vám, bylo to naprosto úžasné, když se zvuk trubky linul ulicí. Těžko se to slovy popisuje, tu atmosféru musí člověk zažít. Důležite ovšem je, že to Crushera evidentně potěšilo. A nejen jeho. Tenhle náš kousek se líbil všem přítomným.

Když jsme se rozloučili s trumpetistou, vyšli jsme nahoru, kde následovala gratulace a předání dárků. Potom jsme si sedli do pokoje, kde Arwet, Beka, Alasák, Kamča a Milan měli rozehranou partii Trans Evropy. Asi za půl hodiny dorazil Standa, který Crusherovi přinesl dort. Ale nebyl to jen tak ledajaký dort. Byl to Mac mini v cukrářské variaci s velkým zeleným marcipánovým znakem Applu nahoře. Crusher nejdříve začal ohledávat jestli má i mechaniku a jestli se do něj dá zasunout desertní talířek, ale nakonec zvítězila touha dort rozkrájet a spořádat.

Krájení dortu se proměnilo v činnost složitější než start raketoplánu. Crusher nejprve nevěděl, jaký nůž si vybrat. Vždy přišel z kuchyně s nevyhovujícím nožem a když jeho zoufalství dosáhlo vrcholu, donesl si dřevěný stojánek, kde byly zaparkovány všechny jeho nože a nakonec si jeden vybral. Samotné nakrájení už zvládnul bravurně a my si mohli pochutnávat na skvělém Mackovi minim.

Když jsme spořádali miniho, začali jsme hrát karetní hru Citadela. Arwet se nám snažil vysvětlit pravidla a vypadal trochu zoufale, protože jsme to moc nechápali. Ale nakonec se to nějak utřepalo a my pochopili, o co ve hře jde. Během hry nás opustili Milan, Standa a Pavel, kteří museli domů, ale stav aspoň částečně dorovnal Michal, který přišel později. My ostatní jsme vytrvale pokračovali v Citadele. Ze začátku to vypadalo, že já opět budu ten, u koho se koncentruje smůla, ale pak se to nějak zlomilo a já jsem nakonec celou partii vyhrál. Sice to bylo vítězství o pouhý jeden bod nad Crusherem, ale i to se počítá.

Jako další přišli na řadu Osadníci z Katanu. Hra je ale pouze pro 4 lidi, takže k Osadníkům jsem zasednul já, Beka, Crusher a Kamča. Arwet a Michal šli hrát nějakou karetní hru na motivy Star Treku. Alasák se nejprve díval na Arwa a Michala, jak spolu válčí, ale díky spánkovému deficitu z předešlých dnů usnul v kuchyni. Naše čtveřice u Osadníků si dala dvě hry. V jedné mi Crusher vrátil porážku z Citadely a ve druhé nás vydrtila Beka.

A protože už bylo dost pozdě začali jsme se sbírat k odchodu. Crusher ještě při odchodu dostal od Arwa a Beky dárek a na oplátku nám půjčil klíče od Schade, abychom v tak pozdní hodinu nemuseli jet tramvají. Michal se od nás před domem odpojil, protože byl svým autem a my tři jsme pokračovali k Schade. Jak se ukázalo, ještě nebyl všem zážitkům konec.

Když jsme nasedli do auta, Beka, která měla řídit, protože my s Arwem jsme si dali nějakou tu skleničku vína, zjistila, že nějak nejde nastartovat. Důvod byl jednoduchý. Arwet měl Schade dopoledne půjčenou a když s ní přijel, tak zapomněl vypnout světla. Baterka byla tak vybitá, že po zapnutí zapalování se nerozsvítily ani kontrolky. Arwet tedy zavolal Michalovi, jestli by se pro nás nemohl vrátit, a Crusherovi zavolal tu potěšující zprávu.

Crusher ale řekl, že Schade roztlačíme a nelenil, hodil na sebe bundu a vyrazil k nám. Mezitím přijel Michal, a tak jsme se v jeho vyhřátém autě mohli ohřát, protože venku byla šílená zima. Když dorazil Crusher, jali jsme se Schade roztlačit, ale s tak vybitou baterkou jsme neměli šanci a motor ani jednou neškytnul. Takže jsme Schade zatlačili na parkoviště, rozloučili se s Crusherem a Michal byl tak hodný, že nás hodil domů.

Na závěr už můžu jenom říct, že to byla vydařená oslava a chtěl bych Crusherovi, Kamči a Alasákovi poděkovat za pozvání.

Předání sušenek

10 prosinec, 2006 at 18:35 | In Gimlyho ujetina | 6 Comments

Před měsícem jsem na svém blogu vyhlásil výherce soutěže s Elim. Kombinací mnoha faktorů jsem ale mohl hlavní cenu předat šťastnému výherci až ve čtvrtek 7.12. Domluvil jsem se s Crusherem, že se pro něj stavím v práci a pojedeme do Mekongu, kde už nás měli čekat Pavel s PetJulou. Do Mekongu jsme však málem nedorazili.

První překážkou se ukázal žraut, který se pořádal v budově, kde sídlí Crusherův zaměstnavatel, a museli jsme odolávat pokušení, jestli se nenápadně nevmísit do davu. Volání Mekongu však bylo silnější a my nasedli do Schade a vyjeli vstříc Mekongu.

U Futura nás potkala další překážka v podobě votuzeného Fiatu Punto. Byli jsme na kruhovém objezdu a tuzer přijíždějící na objezd to poslal přímo před nás. Zřejmě neviděl přes okna polepené černou folií nebo si myslel, že jeho „šoukár“ má tak skvělé zrychlení, že se před nás bez problémů vejde. Pak už jenom následovalo naše intenzivní brzdění, blikání a troubení. S velkou úlevou a malým zpožděním jsme ve zdraví nakonec dorazili do Mekongu. Jak se však ukázalo, to odpoledne bylo ve znamení střetů s lidskou blbostí.

Mekong je malé asijské bistro, kde je kuchyně oddělena od prostoru jídelny pouze pultem. Všeho všudy je tam 6 stolů pro 4 lidi a jeden velký pro šest. Tento údaj není důležitý, pouze pro představu. Podstatnější však je, že vstupní dveře nemají brano, tudíž se nezavírají samy, ale člověk je musí zavřít. Když to neudělá v létě, tak se nic neděje, právě naopak, protože díky umístění kuchyně je tam šílené horko. Když je však za sebou nezavře na podzim nebo v zimě, tak přes ně nepříjemně fouká a člověku je pak během chvíle zima.

Tento základní poznatek však nechápe spousta lidí, kteří do Mekongu zavítají. Projdou dveřmi a nechají je otevřené. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, proč za sebou nedokáží ti lidi dveře zavřít. Vždycky mě učili, že když projdu dveřmi, které byly zavřené, tak je mám za sebou zavřít. Ale tento problém mi osvětlila moje slovenská kamarádka a tito lidé jsou vlastně chudáci, protože: „Majú stromček v riti a nemožů sa otočiť“. A takto postižených lidí přišlo toho odpoledne do Mekongu asi šest. Pokaždé, když ty dveře někdo nechal otevřené, tak jsme se zvednul od jídla a šel je zavřít.

Korunu tomu všemu ale nasadil strážník policie, který vešel a dveře nechal dokořán. Říkal jsem si, je to policajt, nemá sice stromček v řiti, ale asi mu vadí v otáčení pendrek. Když jsem se mu ale podíval za opasek, tak tam žádný neměl. Takže asi další postižený, ale pak mi blesklo hlavou, že čeká na posily. Chlad z venku byl ale nepříjemný, takže jsem se už po několikáté zvednul od jídla šel dveře zavřít. Když jsem dveře zavíral, policajt zrovna zaplatil a začal se mít k odchodu, takže mě viděl, jak dveře zavírám. Vyšel ven a hádejte co. Ano správně, nechal je otevřené. To už jsem nevydržel a na celé bistro prohlásil: „Pak se diví, že je na ně tolik vtipů.“ A to už se vůbec nezastavuji nad tím, co dělá uniformovaný strážník ve službě v asijském bistru.

Slavnostní předání sušenek proběhlo hladce a na fotkách můžete vidět šťastného výherce, který se s námi o svou výhru podělil.