Vohnouti & petardy
K silvestrovským oslavám neodmyslitelně patří různé výbušniny a rakety extra krátkého doletu (© Pavel). Nic proti takové oslavě příchodu nového roku nemám a rád se podívám na pěkný ohňostroj. Co mě ale šíleně irituje, je chování vohnoutů, kteří nakoupí baterie střeliva a celí nedočkaví ho začnou testovat v době ještě před Štědrým dnem. A tak je zcela běžné, že člověk baští vánočního kapra (v mém případě to byla letos mořská štika) za doprovodu výbuchů zábavné pyrotechniky. Vohnoutům je to jedno. Oni si dopřejí to vzrušení, že si můžou škrtnou, odhodit a udělá to bum. Čím větší rána, tím více se vohnouti baví a zřejmě jim to dodává pocit dominance, že ovládli takovou řachu a neutrhlo jim to ruku. Že to někomu může vadit, to nikoho nezajímá.

Peklo ovšem nastává na Silvestra. Nedočkavost vohnoutů kulminuje a někteří to nevydrží a už odpoledne vypouštějí tréninkové salvy. Člověk má pak pocit, že půlnoc nastala už odpoledne a trvá několik hodin. Letos jsem přišel s myšlenkou, že globalizace zasáhla už i tady a slaví se půlnoci, které nastanou v jiných časových pásmech.

„Teď mají půlnoc na Novém Zélandě . Hurá, šťastný nový rok, bum, bum. A teď v Nové Kaledonii…“

Kolem 22.hodiny přikročí již značně podnapilí vohnouti k závěrečné fázi a začnou odpalovat vše, co má knot, s kadencí, jakou jim jejich značně omezená motorika dovolí. Tato vřava letos plynule minula půlnoc a kolem jedné hodiny ráno nadobro utichla. Ne však nadlouho.

Potom, co se vohnouti vyspí ze své intoxikace, zjistí, že ještě nějaká munice zbyla. Buď si jí v noci nevšimli nebo už nebyli schopní jí odpálit. Jenže co teď s ní? Ano správně, taky se proletí. A tak s křížkem po funuse, nebo spíš 1.1. odpoledne, můžete pozorovat vohnouty, jak si opět spokojeně hrají.

Vohnouti v naší ulici si odpalování ještě zpestřují o vyloženě adrenalinový zážitek. Návod na výrobku (pokud tam vůbec nějaký je) berou smrtelně vážně a dodržují nařízení o tom, že při zážehu rakety by kolem ní měl být dostatečně velký odpalovací prostor. A tak vezmou odpalovací rampu (prázdná láhev od šampaňského, která vzala za své při oslavě půlnoci v Japonsku) a hurá s ní na hřiště. Na tom by nebylo až tak nic divného, ale ono to hřiště je střecha garáží, ve kterých parkuje cca 150 aut. Už jenom čekám, kdy někoho napadne zřídit odpaliště na nedaleké benzínové pumpě.

Vohnouti & parkování
Z okna mého pokoje je vidět část parkoviště, které je vyhrazeno pro invalidy. Normálně by člověk čekal, že tam budou stát jen auta opravdu postižených lidí. Ne však u nás v Kocourkově. Ještě se mi nikdy nestalo, že bych na tom parkovišti zahlédl, jak se nějaký vozíčkář souká z nebo do auta. Není to snad tím, že v okolí žádní takoví lidé nežijí. Je to tím, že na těchto místech neustále parkují auta zdravých lidí. I když si tak říkám, že asi nemocní budou – na hlavu. Zaparkovat na vyhrazeném stání považuji za jednu s největších prasáren. Jak je ale vidět, tak s tím někdo problém nemá. Vždyť přece ušetří těch pár kroků, které by musel udělat navíc, kdyby stál jinde, a nestihnul by třeba důležitou epizodu telenovely nebo estrády na Nově.

Častými návštěvníky těchto míst je bílá Felicie combi, nějaká modrá asijská plechovka neurčité značky a stáří, modrý Citroen Xantia, firemní Fabia combi s obrovským nápisem OZONE na boku auta (což je určitě skvělá reklama pro tu firmu) a jako poslední parkuje svůj ofrout pan zmrd s paní zmrdovou.

Tato auta se tam cyklicky střídají a městské nebo státní policii, která jezdí vesele kolem, to vůbec nevadí. A to už tady ani nezmiňuji, že když se ochladí pod 15 stupňů a chodit venku na obchůzky je velká pruda, tak strážníci nasednou do auta a rychlostí 20 km/h korzují po hlavních cestách. Hned se člověk cítí bezpečněji.

Vohnouti & vánoční stromeček
Každý vohnout si chce udělat „hezké“ Vánoce, a tak před Vánoci bere útokem všechny obchody, nakupuje zásoby, jakoby se chystala 3. světová válka a řádně provětrá svou peněženku popř. se zadluží lichvářům od Providentu, Home Creditu atd.

A co by to byly Vánoce bez vánočního stromečku. A tak si vohnout cestou z hyper-super-mega-giga marketu vybere na parkovišti v ohrádce stromek, který splňuje jeho představy, doma jej nazdobí a u nekonečně reprízovaného Mrazíka stráví svátky.

Jenže stromeček po jisté době začne vykazovat jisté závady. Už nevypadá tak hezky a jehličí se z větví přesouvá ve stále vetší míře na podlahu. Co s tím? Odstrojíme stromeček.

Baňky pěkně schováme do krabice, sníme poslední čokoládu, která se úspěšně schovávala ve zbylém jehličí a krabice uklidíme do skříně nebo do sklepa. Jenže nám tu pořád něco přebývá. Ano je to torzo vánočního stromečku. Takže se ho zbavíme vyhozením z okna pěkně na trávník a rychle zavřeme okno, aby nás někdo neviděl. Však on to někdo uklidí stejně jako vloni, předloni atd…

Rovný & rovnější
Možná bych si na to všechno, co se mi nelíbí, měl jít stěžovat k panu zastupiteli za Ostravu-Jih, který bydlí hned ve vedlejším vchodě. Je to jistě velmi vážený muž a koupil si nové auto. Já mu to přeju, jezdíval v ojetých, tak teď si konečně může užívat nového. Představte si, jaké má pan zastupitel štěstí. Když šel své nové auto přihlásit, vytáhnul si lísteček s pořadím, na které vyšla značka 4T4 4555. To má ale někdo štěstí. (Kdo to nepoznal, tak tento odstavec je psán s velkou ironií )

Začátek oslavy byl naplánovaný na 13. hodinu a já jsem se s Pavlem domluvil, že vyrazíme tramvají, která vyjížděla nějakých 20 minut po třinácté. Napráskám to na nás. Shodli jsem se s Pavlem na tom, že trocha Crusherova chování Crushera nezabije.

V centru jsme měli ještě sraz s Percontym, kterému jsme nesli nějaké věci. Když jsme se s Pavlem blížili k McDonaldu, procházeli jsme kolem chlapíka, který si v té zimě snažil přivydělat hraním na trumpetu a heligonku. Pavel si začal dělat legraci, že to Crusher přehání, že si pozval na oslavu i muziku. A v tu chvíli se v našich hlavách zrodila skvělá myšlenka. Po chvilce nejistoty a hecování, jestli to máme realizovat, jsme se rozhodli jednat.

Vrátili jsme se zpět k trumpetistovi a poprosili ho, jestli by nešel s námi a nezahrál Crusherovi pod oknem. Jak se ukázalo, pán byl velmi ochotný, sbalil nástroje a následoval nás ke Crusherovu domu. Když jsem stáli pod okny Crusherova bytu, Pavel vytáhnul mobil a zavolal Crusherovi, aby otevřel okno a vykouknul na ulici. Crusher však koukal ven jiným oknem, ale i tahle malá drobnost se vyřešila a když Crusher spolu s ostatními pozvanými vykoukli z okna, zakřičeli jsme s Pavlem a Percontym „Všechno nejlepší“ a trumpetista začal hrát. Řeknu Vám, bylo to naprosto úžasné, když se zvuk trubky linul ulicí. Těžko se to slovy popisuje, tu atmosféru musí člověk zažít. Důležite ovšem je, že to Crushera evidentně potěšilo. A nejen jeho. Tenhle náš kousek se líbil všem přítomným.

Když jsme se rozloučili s trumpetistou, vyšli jsme nahoru, kde následovala gratulace a předání dárků. Potom jsme si sedli do pokoje, kde Arwet, Beka, Alasák, Kamča a Milan měli rozehranou partii Trans Evropy. Asi za půl hodiny dorazil Standa, který Crusherovi přinesl dort. Ale nebyl to jen tak ledajaký dort. Byl to Mac mini v cukrářské variaci s velkým zeleným marcipánovým znakem Applu nahoře. Crusher nejdříve začal ohledávat jestli má i mechaniku a jestli se do něj dá zasunout desertní talířek, ale nakonec zvítězila touha dort rozkrájet a spořádat.

Krájení dortu se proměnilo v činnost složitější než start raketoplánu. Crusher nejprve nevěděl, jaký nůž si vybrat. Vždy přišel z kuchyně s nevyhovujícím nožem a když jeho zoufalství dosáhlo vrcholu, donesl si dřevěný stojánek, kde byly zaparkovány všechny jeho nože a nakonec si jeden vybral. Samotné nakrájení už zvládnul bravurně a my si mohli pochutnávat na skvělém Mackovi minim.

Když jsme spořádali miniho, začali jsme hrát karetní hru Citadela. Arwet se nám snažil vysvětlit pravidla a vypadal trochu zoufale, protože jsme to moc nechápali. Ale nakonec se to nějak utřepalo a my pochopili, o co ve hře jde. Během hry nás opustili Milan, Standa a Pavel, kteří museli domů, ale stav aspoň částečně dorovnal Michal, který přišel později. My ostatní jsme vytrvale pokračovali v Citadele. Ze začátku to vypadalo, že já opět budu ten, u koho se koncentruje smůla, ale pak se to nějak zlomilo a já jsem nakonec celou partii vyhrál. Sice to bylo vítězství o pouhý jeden bod nad Crusherem, ale i to se počítá.

Jako další přišli na řadu Osadníci z Katanu. Hra je ale pouze pro 4 lidi, takže k Osadníkům jsem zasednul já, Beka, Crusher a Kamča. Arwet a Michal šli hrát nějakou karetní hru na motivy Star Treku. Alasák se nejprve díval na Arwa a Michala, jak spolu válčí, ale díky spánkovému deficitu z předešlých dnů usnul v kuchyni. Naše čtveřice u Osadníků si dala dvě hry. V jedné mi Crusher vrátil porážku z Citadely a ve druhé nás vydrtila Beka.

A protože už bylo dost pozdě začali jsme se sbírat k odchodu. Crusher ještě při odchodu dostal od Arwa a Beky dárek a na oplátku nám půjčil klíče od Schade, abychom v tak pozdní hodinu nemuseli jet tramvají. Michal se od nás před domem odpojil, protože byl svým autem a my tři jsme pokračovali k Schade. Jak se ukázalo, ještě nebyl všem zážitkům konec.

Když jsme nasedli do auta, Beka, která měla řídit, protože my s Arwem jsme si dali nějakou tu skleničku vína, zjistila, že nějak nejde nastartovat. Důvod byl jednoduchý. Arwet měl Schade dopoledne půjčenou a když s ní přijel, tak zapomněl vypnout světla. Baterka byla tak vybitá, že po zapnutí zapalování se nerozsvítily ani kontrolky. Arwet tedy zavolal Michalovi, jestli by se pro nás nemohl vrátit, a Crusherovi zavolal tu potěšující zprávu.

Crusher ale řekl, že Schade roztlačíme a nelenil, hodil na sebe bundu a vyrazil k nám. Mezitím přijel Michal, a tak jsme se v jeho vyhřátém autě mohli ohřát, protože venku byla šílená zima. Když dorazil Crusher, jali jsme se Schade roztlačit, ale s tak vybitou baterkou jsme neměli šanci a motor ani jednou neškytnul. Takže jsme Schade zatlačili na parkoviště, rozloučili se s Crusherem a Michal byl tak hodný, že nás hodil domů.

Na závěr už můžu jenom říct, že to byla vydařená oslava a chtěl bych Crusherovi, Kamči a Alasákovi poděkovat za pozvání.

První překážkou se ukázal žraut, který se pořádal v budově, kde sídlí Crusherův zaměstnavatel, a museli jsme odolávat pokušení, jestli se nenápadně nevmísit do davu. Volání Mekongu však bylo silnější a my nasedli do Schade a vyjeli vstříc Mekongu.

U Futura nás potkala další překážka v podobě votuzeného Fiatu Punto. Byli jsme na kruhovém objezdu a tuzer přijíždějící na objezd to poslal přímo před nás. Zřejmě neviděl přes okna polepené černou folií nebo si myslel, že jeho „šoukár“ má tak skvělé zrychlení, že se před nás bez problémů vejde. Pak už jenom následovalo naše intenzivní brzdění, blikání a troubení. S velkou úlevou a malým zpožděním jsme ve zdraví nakonec dorazili do Mekongu. Jak se však ukázalo, to odpoledne bylo ve znamení střetů s lidskou blbostí.

Mekong je malé asijské bistro, kde je kuchyně oddělena od prostoru jídelny pouze pultem. Všeho všudy je tam 6 stolů pro 4 lidi a jeden velký pro šest. Tento údaj není důležitý, pouze pro představu. Podstatnější však je, že vstupní dveře nemají brano, tudíž se nezavírají samy, ale člověk je musí zavřít. Když to neudělá v létě, tak se nic neděje, právě naopak, protože díky umístění kuchyně je tam šílené horko. Když je však za sebou nezavře na podzim nebo v zimě, tak přes ně nepříjemně fouká a člověku je pak během chvíle zima.

Tento základní poznatek však nechápe spousta lidí, kteří do Mekongu zavítají. Projdou dveřmi a nechají je otevřené. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, proč za sebou nedokáží ti lidi dveře zavřít. Vždycky mě učili, že když projdu dveřmi, které byly zavřené, tak je mám za sebou zavřít. Ale tento problém mi osvětlila moje slovenská kamarádka a tito lidé jsou vlastně chudáci, protože: „Majú stromček v riti a nemožů sa otočiť“. A takto postižených lidí přišlo toho odpoledne do Mekongu asi šest. Pokaždé, když ty dveře někdo nechal otevřené, tak jsme se zvednul od jídla a šel je zavřít.

Korunu tomu všemu ale nasadil strážník policie, který vešel a dveře nechal dokořán. Říkal jsem si, je to policajt, nemá sice stromček v řiti, ale asi mu vadí v otáčení pendrek. Když jsem se mu ale podíval za opasek, tak tam žádný neměl. Takže asi další postižený, ale pak mi blesklo hlavou, že čeká na posily. Chlad z venku byl ale nepříjemný, takže jsem se už po několikáté zvednul od jídla šel dveře zavřít. Když jsem dveře zavíral, policajt zrovna zaplatil a začal se mít k odchodu, takže mě viděl, jak dveře zavírám. Vyšel ven a hádejte co. Ano správně, nechal je otevřené. To už jsem nevydržel a na celé bistro prohlásil: „Pak se diví, že je na ně tolik vtipů.“ A to už se vůbec nezastavuji nad tím, co dělá uniformovaný strážník ve službě v asijském bistru.

Slavnostní předání sušenek proběhlo hladce a na fotkách můžete vidět šťastného výherce, který se s námi o svou výhru podělil.

(Crusher takhle normálně nevypadá, ale chtěl, aby nebyl na fotkách poznat)

A pokud chcete vidět, jak předání probíhalo v reálu, klikněte sem.

V tom království ale bylo jedno velké korýtko. Říkali mu zlaté korýtko a hodně prasátek se k němu chtělo dostat, protože obsahovalo spoustu dobrot. Tou největší dobrotou v korýtku byla moc rozhodovat o tom, jak se v království prasátek bude žít. Protože zlaté korýtko nebylo dost velké pro všechna prasátka, konaly se každé čtyři roky prasátkovské volby. Většina prasátek v tom království měla různou barvu podle toho, jaký měla pohled na svět. Některá prasátka byla modrá, některá modro-červená, jiná prasátka zase zelená, oranžová nebo krvavě rudá. Každé prasátko pak mělo jeden hlas a tím rozhodovalo o tom, kolik prasátek se stejnou barvou se bude dělit o zlaté korýtko.

Jednoho dne se však bez jakýchkoliv voleb dostalo ke zlatému korýtku Prase bradavičnaté. Bylo ošklivé, hloupé, nenasytné a u zlatého korýtka nejvíce a nejhlasitěji mlaskalo, protože mu dobroty z něj velmi zachutnaly. Prase bradavičnaté bylo oranžové a svými skutky a výroky udělalo radost především stejně smýšlejícím prasátkům, která mu nadšeně tleskala kopýtky a za jeho činy ho leckdy obdivovala. Modrá prasátka však jenom kroutila hlačkama a nestačila mrkat svýma očkama, co to zase Prase bradavičnaté vypustilo z rypáku.

Blížily se další prasátkovské volby ke zlatému korýtku a spoustě prasátek, hlavně těm modrým, bylo jasné, že Prase bradavičnaté musí jít od zlatého korýtka, jinak to půjde s královstvím prasátek z kopce. I strhl se před prasátkovskými volbami velký boj o hlasy prasátek mezi Prasetem bradavičnatým a Prasetem s gulami, které bylo předsedou strany modrých prasátek. Během toho boje na sebe Prase bradavičnaté a Prase s gulami házeli tu největší špínu z těch nejtemnějších koutů svých chlívků.

Přišel den voleb a prasátka šla volit. Některá prasátka, ač měla jinou barvu, dávala svůj hlas modrým prasátkům, protože si nepřála u zlatého korýtka vidět Prase bradavičnaté. Po sečtení hlasů byly vyhlášeny výsledky prasátkovských voleb. Volby vyhrála strana modrých prasátek ale jenom těsně před oranžovými prasátky. Prase bradavičnaté jako předseda strany oranžových prasátek neunesl prohru a do prasátkovské televize pronesl projev, který se podobal projevům rudých sviní, pod jejichž krutovládou se nacházelo království prasátek dlouhých 40 let, za což sklidil vlnu nevole od většiny prasátek v království.

Po prasátkovských volbách se ale ukázalo, že počet oranžových a krvavě rudých prasátek je stejný jako počet modrých, modro-červených a zelených a že ani jedna strana nechce pustit tu druhou ke korýtku. Nastal dlouhý čas, kdy se prasátka dohadovala a přela, žádala a nedostávala důvěru. I když se přelo více stran mezi sebou, kdo bude u korýtka, pořád to byl takový nevyhlášený souboj, jestli nakonec u korýtka skončí Prase s gulama nebo Prase bradavičnaté.

Když ale Prase s gulama a Prase bradavičnaté zjistilo, že se ani jedno z nich ke zlatému korýtku nedostane, za dne na den se z nich stali přátelé a začali jednat o tom, že by se přece jenom mohli o zlaté korýtko rozdělit a na všechno, co slibovali před prasátkovskými volbami, tak nějak v tichosti zapomenout. Že při tom zapomněli na názory prasátek, která jim dala hlas, jim bylo jedno. Hlavně, že se podělí o zlaté korýtko.

V pohádce by z nebes vyšlehl blesk, Prase bradavičnaté a Prase s gulami by zmizeli ze světa, dobro by zvítězilo nad zlem a prasátka by si dál žila svůj spokojený život.

Jenže v životě to chodí jinak a Prase s gulami ignoruje prasátka, která mu dala hlas, a žene se pouze za zlatým korýtkem, o které se bude muset rozdělit s Prasetem bradavičnatým. Že si tuto variantu modrá prasátka nepřejí, na to už se jich nikdo neptá. Hodily svůj hlas do urny v prasátkovských volbách a tím jejich rozhodování o věcech veřejných na čtyři roky skončilo.

Jako obyčejné malé prasátko se tedy ptám. Jsou prasátkovské volby opravdu volbami, kdy si zvolíme prasátka, která nám budou vládnout, nebo je to jen cirkus pro média, kdy nám jiná prasátka naslibují hory, doly a pak od všech svých slibů upustí v zájmu boje o zlaté korýtko? Nejsem naivní, a proto je to spíš ta druhá možnost. Na zapomínání slíbeného jsme už v našem prasátkovském království tak nějak zvyklí a patří to ke koloritu tuzemské politické kultury. Co mě ale rozčiluje je vznikající pakt Prase bradavičnaté a Prase s gulama a tohle je moje vyjádření nesouhlasu, protože jak se ukazuje, má účast ve volbách neměla pro prasátka u zlatého korýtka žádnou váhu.

Pod touto zkratkou s skrývá Celostátní Vzájemná Výměna Zkušeností. A co je to za akci? Každý rok se sjedou do jednoho města lidi, kteří jsou členy sdružení a spolkům, které se zabývají prací s dětmi a náplní jejich volného času. Jak už název napovídá, každý tady může načerpat nové zkušenosti a nápady, jak zabavit dítka školního a pubertálního věku. A mnohdy i dítka starší, která sice podle věku patří k „dospělým“, ale hravost je neopustila. Pestrost programů je obrovská a každý si může vybrat přesně to, co ho zajímá. Většina „přednášek“ je koncipována tak, že si účastníci semináře vyzkouší vše na vlastní kůži. Pokud jde o výtvarnou činnost, dostanou účastníci do ruky nůžky, tužky, barvy atd. a vše si vyzkouší; inspirace pro nové hry nepřichází ve formě nějakého nudného výkladu, ale přímo hrou samotnou a každý si vyzkouší, jak je ta či ona hra zábavná a akční. Takto bych mohl pokračovat do nekonečna, takže to shrnu a řeknu, že na CVVZ se heslo „škola hrou“ mění v realitu.

O místě konání CVVZetek rozhodují samotní účastníci hlasováním na konci každé CVVZetky. Před dvěma lety v Českých Budějovicích získal výsadu pořádat CVVZ štáb pořadatelů z Ostravy. Dva roky příprav uběhly jako voda a nastal pro mnoho lidí, kteří se přípravou ostravské CVVZ zabývali, vytoužený víkend.

Už o prázdninách mě kontaktoval Dolf (můj bývalý vedoucí), jestli bych mu nepomohl v „media stanu“ s tiskem dokumentů, pálením materiálů na DVD atd. Vlastně to tak úplně nebyla žádost o pomoc, ale spíš o další počítač, ale Dolf to umí vše tak zaobalit, že si člověk připadá nepostradatelný a udělá cokoliv. Ale vážně, byla to žádost o pomoc a ze starého přátelství jsem rád přijal.

Samotná CVVZ pro mě začala už v úterý, kdy jsem v tramvaji potkal Dolfa. Vracel jsem se zrovna domů ze školy, a protože jsem neměl co dělat, tak jsem se s ním a Uhlířem svezl do centra, kde chtěl Dolf začít tisknout v kanceláři RADAMOKu dokumenty potřebné pro CVVZetku. Už samotná jízda byla adrenalinový zážitek, protože Uhlíř nás vezl oddílovým přibližovadlem VW Passat. Říkáte si, asi nějaká šíleně rychlá jízda v silném autě. Passat je sice silné auto, ale ten současný. Tento model sjel z výrobní linky už někdy v sedmdesátých letech a najel už přes 326 tisíc kilometrů. Z jeho technického stavu by asi technika na STK trefil šlak myokardu. Výsledkem této jízdy bylo konstatování, že už dlouho jsem se v autě tolik nebál.

V kanceláři RADAMOKu jsme připojili notebook k tiskárně a začalo období „veselých historek z tisku“. S Dolfem jsme si řekli, že o tomhle radši nikde mluvit nebudeme, protože bychom byli za největší lamy. Ale dám Vám radu. Pro vytáhnutí zaseknutého papíru z velké kopírko-tiskárny není potřeba nic rozebírat, ale stačí použít dvířka zboku stroje .

Když jsme si mysleli, že máme tiskárnu plně pod kontrolou, ukázala nám, že jsme sice vyhráli bitvu, ale ne válku. Prostě se rozhodla netisknout tak, jak bychom chtěli. Projevovalo se to tím, že vytiskla dvě stránky dobře a pak si to rozmyslela a začala buď tisknout nesmysly nebo ze sebe plivala jen prázdné papíry a to až do vyprázdnění zásobníku. Nakonec jsme náš boj vzdali, zamkli kancelář a šli dělat něco jiného . Ještě než jsem se s Dolfem rozloučil, předběžně jsem se s ním domluvil, že mi dá ve středu nebo ve čtvrtek vědět, v kolik se pro mě a můj comp zastaví.

Ve čtvrtek ráno jsem si ale neplánovaně přispal a vstal jsem až kolem desáté hodiny. Když jsem zapnul mobil, přišla mi sms od Dolfa, že bude vyjíždět kolem 6:40 a že mám napsat v kolik budu připraven. Moje zpoždění však tolik nevadilo a s Dolfem jsem se domluvil, že pro mě kolem 14. hodiny pošle auto a aspoň mám čas comp odpojit a připravit na transport. Bylo něco málo po 12. hodině a volal Dolf, že pro mě sehnal auto. Problém ale byl, že jeho řidič Hacker se v Ově moc nevyzná, a tak ho mám čekat za 5 minut na hlavní cestě kousek od mého domu. Něco však zaskřípalo na přenosové cestě já – Dolf – Hacker a potom, co jsem dorazil na smluvené místo, jsem jenom viděl Hackera, jak si to hasí opačným směrem od mého domu. Na Hackera jsem neměl mobil, a tak jsem začal přemýšlet, jak se asi hraje na honěnou s autem. Naštěstí Hackera napadlo jezdit dokola kolem smluveného místa a nakonec jsme se potkali. Naložili jsem do auta comp a vydali se na cestu k učilišti v Hrabůvce, kde se celá akce konala. Ocelový retro oř Passat opět ukázal svou divokou povahu, to když Hacker říznul ostřeji jednu zatáčku a můj comp i s monitorem s sebou hlasitě praštili o dveře. Mám sice v plánu kupovat nový monitor, ale zase tak brzo tuto koupi neplánuji, a tak jsem se začal bát, že nebudu mít na čem pracovat.

Když jsem dorazili na místo konání, Hacker mi pomohl s vynesením věcí do sborovny, kde se po dobu akce měl nacházet štáb a kde už na mě čekal Dolf. Prvním věcí, o kterou jsem se zajímal, bylo nalezení zásuvky a vyzkoušení, jestli je můj monitor ještě mezi živými. Jak se ukázalo obstarožní CRT monitor je opravdu bytelný a náraz přežil, takže jsem se dal do připojování dalších komponent. Zanedlouho přinesli mravenci (pracovní pojmenování pořadatelů, kteří měli funkci „holka pro všechno“) druhou tiskárno-kopírku Konica Minolta. První už byla připojena k Dolfovu noťasu a když jsem do prodlužovaček zapojil i druhou, vyhodil jsem jistič a sborovna se rázem ocitla bez proudu. Chvíli trvalo než Pišta našel klíč od rozvaděče, ale zanedlouho byl jistič znovu nahozen a proud běžel. Museli jsme ale vyřešit problém se zásuvkami, protože opětovné spuštění druhé tiskárny by zapříčinilo přetížení jističe. Takže jsem chvíli zkoumal, chodil, měřil a vykoumal, že stávající sestava prodlužek nám umožní použít zásuvku na chodbě, která už je jištěna jiným jističem, čímž jsem problém zdárně vyřešil. Přece jenom tu elektro fakultu nestuduji zbytečně .

Nainstalování tiskárny na můj comp proběhlo hladce a já jsem byl docela pyšný, že můj comp je připojen k tak výkonné mašině. Byla to pro mě vůbec premiéra pracovat na takovém zařízení. Hned po zprovoznění tiskáren jsme je naládovali papírem a začali tisknou první číslo časopisu určeného pro účastníky CVVZ. Náklad prvního čísla byl 1500 kusů a jeho tiskem jsme se bavili více než čtyři a půl hodiny. Do toho jsme tiskli plno různých věcí. Například oznámení, kde účastnici najdou to či ono, nebo materiály, které náhodou někteří účastníci nenašli ve své obálce. Byl to docela šrumec, to víte, akce, na kterou přijede přes tisíc účastníků, je pořádné sousto pro tým pořadatelů a tak velká akce generuje spoustu problémů, které se musí řešit v co nejkratší době.

Například my jsme měli na štábu počítač, který měl připojení k internetu. Chybou domluvy ale správce sítě nastavil práva tak, že člověk sice přístup na net měl, ale nemohl nic ukládat na disk. Jak se později ukázalo, toto řešení bylo nevýhodné pro obě strany. My jsme se potřebovali dostat k přední stránce našeho časopisu, kterou její autor umístil na svůj web, správce sítě měl práci a my ho pořád s flashkou v ruce otravovali.

Později odpoledne přichází se svým počítačem Michal a zabydluje se u nás na štábu a hned začíná s prací na dalším čísle časopisu. Společnost na štábu nám také dělá Oková, která nám velmi pomáhala po celou bodu akce. Chvíli po něm dorazila Dolfova přítelkyně Glumík, která sice byla jako účastnice a měla spinkat jinde, ale protože byla tak trochu protekční účastník, zabydlela se u nás na štábu.

Díky tomu, že jsem musel obsluhovat tiskárny nemohl jsem se zúčastnit zahajovacího ceremoniálu. Tak jsem ho sledoval aspoň z okna, ale nebylo to ono. Jak jsem v průběhu akce zjistil, nebyla to poslední událost, kterou jsem díky fofru na štábu nemohl navštívit.

Protože jsem domov opustil celkem ve spěchu, nevzal jsem si žádné věci na spaní. Dolf odjížděl zrovna domů chystat se na svoje lektorování, a tak jsem se s ním svezl a domluvil se, že až se vysprchuji a zabalím si věci, stavím se k němu a pomůžu mu s přípravou. Někdy kolem jedné hodiny ranní jsem byl u jeho dveří a začal mu pomáhat s vařením. Dolfova přednáška nesla tajemný název entomofagie a pod tímto názvem se skrývá příprava a následná konzumace jídel a dobrot z hmyzu. Pustili jsme se tedy do přípravy moučných červů a mladých cvrčků na kari a v čokoládě. Já jsem ještě připravoval taštičky z listového těsta, které byly plněné kečupem a cvrčky. Když jsme kolem půl třetí ráno skončili s výrobou dobrot, naložili jsme je a sebe do auta a vyrazili směr učiliště. Když jsme dorazili, uložili jsme se k spánku. Myslel jsem si, že při rozsvíceném světle a hučení počítačů a tiskáren neusnu, ale opak byl pravdou a já jsme si mohl vychutnat necelé tři hodiny spánku.

Den druhý začínal před sedmou hodinou ráno. Nějak se mi podařilo rozlepit oči a došourat se na WC, které sousedilo se štábem. Už první den jsem z něj byl unešený. Je to asi zvláštní být celý paf ze záchodu, ale tohle WC mělo rozměry větší než náš obývák a ložnice dohromady a byl v něm i sprchový kout.

Pak jsem se vydal s Glumíkem na snídani. Protože jsem neměl předešlý den čas, nedostal jsem se na informace vyzvednout si stravenky. Glumík se tedy postavil do řady a já šel nějaké vyloudit na informace. Měl jsem štěstí a za stolem seděla moc krásná a milá slečna, která velmi ochotně našla, co jsem hledal, a zachránila mě před hladověním nehledě na to, že mi svým úsměvem zpříjemnila ráno. Chtěl bych tímto poděkovat slečně s nickem Špalek za mou záchranu.

U snídaně se vyskytnul problém s kapacitou jídelny, které nestíhala nápor účastníků. Byl vymyšlen systém „vln“, ve kterých měli účastníci chodit na jídlo. Jenže málokdo z nich dodržel čas, na který si jídlo nahlásil, a systém zkolaboval. Jako pořadatel jsem ale mohl jít na začátek řady a relativně rychle jsem posnídal a zmizel zpět na štábu.

Pak začal kolotoč, ze kterého jsem se nevytrhnul až do brzkých ranních hodin. Návrh, tisk a kopírování různých informací a oznámení pro účastníky, pro které si z informací nejčastěji přicházeli Smerfetka, Meggi, Kapičččka, Standea, Kuchtík, Stáňa, která poté byla nejčastějším návštěvníkem štábu a uživatelem kopírovací funkce neúnavné společnice Konicy a v neposlední řadě i velmi příjemná slečna s poetickou přezdívkou Sněhurka, která mě při každém našem setkání potěšila svým nádherným úsměvem. (Pokud jsem na někoho zapomněl, tak se omlouvám).

Celý den jsem se nestačil otáčet, ale musím přiznat, že mě ta práce bavila. A navíc jsem výsledek mojí práce mohl vidět hned, když jsem některému z účastníků vytisknul/okopíroval jeho materiály, nebo některému z pořadatelů našel/vytvořil a vytisknul, co zrovna potřeboval nebo hledal.

Druhou stranou mince bylo, že jsem se nemohl zúčastnit probíhajících programů. Většina z nich stála opravdu za to. Namátkou bych vybral noční výsadek, žonglování a fireshow, paint ball, airsoft, orvávácí a bojové hry nebo hry připravené recesistickým sdružením Dlažka. Pro mimoostravské musela být také lákavá návštěva noční Stodolní, pivovaru, Landeku, animačního studia QQ, noční výstup na haldu Ema atd. Prostě byla toho spousta a kdo se nezúčastnil o hodně přišel (hlavně Rohlíci ).

Při obědě se systém vydávání jídel ve „vlnách“ totálně zhroutil, kvůli chybě katteringové firmy, která z nějakých důvodů nenaložila jídlo do dodávky. Řada nabývala gigantických rozměrů a jak poznamenal jeden z účastníků – řady na jidlo nebyly dluhe, ale vysoke. Maximalně do třetiho patra. Toto bylo bolavým místem, které často účastnicí kritizovali, ale pak se vše zaběhlo a vydávání jídel po zbytek akce probíhalo bez problémů.

Z koloběhu návrh-hledání-tisk-kopírování jsem se dostal až v sobotu během dopoledne, kdy už všechno fungovalo tak, jak mělo, a jenom občas si někdo přišel něco vytisknout nebo kopírovat. S Dolfem jsme se utrhli ze štábu a konečně jsme měli možnost projít se po učilišti a navštívit i jiné místnosti než byla jídelna a štáb. Zabrousili jsme tedy do tělocvičny, kde byly deskové hry. Každý si tam mohl půjčit deskovku, zahrát si a když se mu líbila, tak si jí mohl koupit s výraznou slevou. Pak jsem se tak různě bloumal po škole a navštívil třeba jeden z bufetů, ve kterém jsem se konečně mohl vidět s Majki, Scully a Skypy.

Sobotní odpoledne probíhalo ve stejném duchu jako dopoledne. S Glumíkem jsme zabrousili na deskovky a dali si match Osadníků z Katanu se dvěma lidičkama z Prahy. Pak jsem se vrátil na štáb a sem tam něco vytisknul nebo zkopíroval. Večer byl v plánu závěrečný ceremoniál spojený s volbou města, kde se za dva roky uskuteční další CVVZ a předáním pádla (symbolem pořadatelství CVVZ) do rukou pořadatelů CVVZetky konající se za rok v Jihlavě/Třešti.

Popisovat celý ceremoniál nebudu, ale objevilo se na něm to nejlepší z programů na CVVZ jako např. skotský dudák, brake dance, bubnování na tělo, malování na tvář. Pak přišla presentace jednotlivých kandidátů na pořádání CVVZ za 2 roky, představení chystaných programů na CVVZ příští rok v Jihlavě, projev Galéna a hlavních organizátorů. Na závěr zazpívali někteří pořadatelé Českou a Slovenskou hymnu a přešlo se k volbě dalšího pořadatele CVVZ, kterým se stal Přerov, takže za 2 roky se můžeme těšit, co pro nás lidi z Dlažky připraví.

Po skončení ceremoniálu jsem se odebral na štáb, kde se chystalo poslední číslo časopisu. Stránky se však vytvářely postupně, a tak se vyskytly mezery, ve kterých jsem byl střídavě v tělocvičně nebo na deskovkách. Každopádně jsem celou noc nespal kvůli tisku časopisu a ráno jsem po dvaceti čtyřech hodinách bdění vypadal velmi zajímavě. Ale časopis byl hotový a primární úkol byl splněn.

Když už i poslední účastníci kolem dvanácté hodiny opustili učiliště začalo se s uklízením. Vrátili jsme tedy sborovnu do původního stavu, sbalili počítače a naše věci a pilně pracující tiskárny odnesli k dalšímu transportu zpět do firmy, která je zapůjčila. Pak už následovalo poděkování a rozloučení se s pořadateli, kteří ještě museli uklízet zbytek školy a návrat domů.

Ještě bych chtěl zmínit skvělou práci bufetu v přízemí, kde byly k dostání skvělé bagety a hlavně VYNIKAJÍCÍ Hančiné polévky, které jsem si dával pravidelně k večeři.

Další věcí, kterou bych chtěl vyzdvihnout, je odvaha a „tvrdost“ mě neznámé slečny. Při nočním výsadku mezi Jistebníkem a Košatkou se její skupině podařilo nějakým záhadným způsobem vlézt do vypuštěného rybníka. Zmiňované slečně se ovšem v blátě vyzuly boty. Prokázala však velkou obětavost pro tým a aby je nezdržovala, nikomu nic neřekl a šla dál boso. Členové jejího týmu na tuto skutečnost přišli náhodou až po půl hodině chůze. Poté zavolali na štáb, aby pro ně poslali auto a slečnu zatím nesli na zádech. Bohužel se mi nepodařilo zjistit jméno této odvážné holky, ale patří jí můj obdiv.

A jaké je hodnocení akce? Byl to úžasný zážitek. Bylo to sice vyčerpávající, ale za to nová zkušenost, jaké to je, podílet se na chodu takovéto velké akce. Ale řekl jsem si, že jako pořadatel na CVVZ už nikdy více, protože mi bylo líto zmeškaných programů, a proto na příští akci do Jihlavy pojedu jen jako účastník a pořádně si všechny programy užiju.

Možná ještě trochu statistik. Akce se zúčastnilo 956 stálých účastníků, 125 denních účastníků z Ostravy a okolí, kteří nespali a nestravovali se na učilišti, 202 lektorů, 18 VIP členů a 141 pořadatelů. Tiskárny štábu potiskly cca 16 000 stránek papíru. Vydaly se 4 čísla časopisů o nákladech 1500, 1300, 1200 a 1000 kusů a spotřebovalo se na to 5 tonerů.